Nedělní odpoledne - takové to typicky letní: dlouhá modrá obloha, mraky, co se střídají se sluncem, troška větru a neschopnost či neochota cokoliv dělat. V nohách už pár kilometrů (celkem 13) a v břiše dobrý oběd (losos na másle, mňam). Káva s mlékem na terase, šumění stromů a vzdálené zvuky města.
Žasnu. Žasnu nad tím, jak krásný svět Bůh udělal. Kam nás to postavil - na jaké místo, každého s jeho úkolem, zodpovědností, nadějemi i starostmi. Jsem u vytržení. A pak beru do rukou misku s borůvkami a žasnu ještě víc. Jak to, že Bůh udělal nejen borůvky, ale taky maliny, ostružiny, jahody lesní i obyčejné, papriky všech barev, jablka letní i na uskladnění, hrušky a švestky, mirabelky a rybíz černý, bílý i červený? Umělci, spisovatelé, architekti i malíři jsou proti Němu nic. To je aspoň představivost!
Říkám to kamarádovi - překotně, s očima navrch hlavy. Podívá se na mě a po chvíli odpoví: "Lidé, co umí žasnout dokola nad věcí, kterou už stokrát viděli, jsou šťastní."
A má pravdu. Já jsem.
To je pravda, Jakube. Těch věcí je spousta - vážně v poslední době především žasnu - a říkám si, že když si člověk "dělá sbírku", má takové "zavařeniny" na dobu, kdy není dobře, lehko, jednoduše.... <br />
Krásné noci pod měsíční oblohou přeju :-)
A co teprve když se v noci při úplnku po louce rozběhnou měsíční stíny způsobené blízkým lesem a do toho když voní seno:-)..svět je krásný a lidé si ho bohužel ničí samy:-(.
ANO. Svět je krásný, právě v těch maličkostech nejvíc.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.