Cestovatelský

Vyrazila jsem na takovou malou, soukromou pouť. Nebo říkejme tomu raději putování, pouť je možná moc vznešené slovo. Napadlo mě totiž, že bych splíny a smutky mohla zahnat tím, že si odměřím trasu, co bude stát za to (rozhodně pro mé tělo "zničené" ryze kancelářskou prací). Cíl jsem si stanovila mnohem dříve, než jsem se podívala do mapy, jak je to vlastně daleko a co mě po cestě čeká. Pak už stačilo jen pamatovat si, že mám jít pořád po zelené - a šlo se. Mapa nebyla potřeba, byla jsem kousek od domu, vždycky bych se nějak vrátila - myslela jsem si.

Po cestě mě napadaly nejrůznější věci. Šla jsem sama, a to se vždycky na povrchu objeví i úkazy dlouho neviděné.
Stačilo jen pár kilometrů a vzpomněla jsem si na známé rčení "I cesta může být cíl" - a taky se mi vybavila polemika, kterou jsem na toto téma měla kdysi s kamarádkou. Cesta - a cíl? Jak to vlastně je?
A pak už jen vznikaly jednotlivé analogie - a taky vědomí, že tenkrát jsem se v té debatě mýlila.

- Stanovila jsem si cíl. Až jsem zjistila, co bude jeho dosažení vyžadovat, chtělo se mi celý ten podnik zabalit - ale už jsem to slíbila. Sice jen sama sobě, ale ...i před sebou jsem chtěla obstát - a tak jsem šla.
- Vědomí cíle zapříčinilo, že jsem šla velmi cílevědomě (ha, jaké to slovo), nezdržovala jsem se, všechno jsem podřídila tomu, abych došla tam, kam jsem chtěla dojít.
- Po cestě jsem vnímala všechno kolem, krásu přírody, lidi, které jsem potkávala, byla jsem vděčná za skvělé boty a dostatečnou impregnaci... ale nic nebylo tak důležité, abch se u toho nějak příliš zdržela.
- Kdybych neměla cíl, nejspíš bych nešla tak daleko. Tři kilometry před stanovenou metou jsem objevila skvělou restauraci, kde nabízeli palačinkový špíz - už jen název zněl lákavě. Ale věděla jsem, že kdybych si tam sedla, do cíle už nedorazím - a tak jsem se špízu vzdala a došla.
- Pokud je cílem samotná cesta, člověk se jistě dozví spoustu zajímavého, nového, inspirujícího - ale ze zřetele ztratí důvod toho všeho. Najednou se nejedná o cestu, ale o tápání, možná chození v kruhu, možná už i sezení na místě.
- Když má cesta cíl, je zajištěno, že člověk nezůstane sedět. Odpočívat bude jen do té míry, aby nabral sil k dalšímu putování.
- Vědomí toho, co cíl znamená, člověku pomáhá zvládnout strasti cesty a moc je neřešit. Prostě to k tomu patří - ale je to jen průvodní znak. Cíl je před námi.
- Když šel Ježíš s učedníky do Emauz, nešlo o cestu samotnou. Cílem byla chvíle, kdy "se jim otevřely oči a poznali ho" (Luk 24,31) - protože pak mnohé (všechno) pochopili.
- Job říká: "Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodchýlil jsem se, od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle." (Job 23,10-11)

Cílem našeho života je Ježíš, věčný život v nebi s Ním. Je skvělé, že je zároveň i Cesta....