Duchovní násobilka

Třem malým slečnám už bylo čekání nejspíš moc dlouhé, a tak začaly rozumovat. Předškolačka, druhačka a čtvrťačka. „Násobilka dvou je lehká,“ pravila ta prostřední. „Dva, čtyři, šest, osm, deset, dvanáct…“ „Tu umím taky,“ prohlásila důležitě ta nejmenší, kterou školní škamny teprve čekají. „A co teprve násobilka jedné,“ na to školačka léty už prozkoušená. „I když, ona se vlastně moc nepoužívá, že. Jeden krát jedna je je dva, dva krát jedna dvě, tři krát jedna tři.“ Postupně napočítala do desíti, pak se zarazila, zamyslela a vytasila ten nejzásadnější trumf: „Ale nejlehčí je násobilka nuly. Nula.“ A bylo vymalováno. Ostatní dvě počtářky obdivně pohlédly na tu nejstarší a v očích se jim zračilo nadšení. Však jednou taky dojdou až k výšinám tohoto poznání a budou mu rozumět, dalo se v tom pohledu přečíst.

Tenhle zážitek se mi vybavil uprostřed letního dne – volno, klid, netřeba tolik spěchat, diářové položky nejsou seřazeny jedna za druhou jako vojáci v pevně uzavřeném šiku. Ale támhle jsem klopýtla a odřela si koleno, tady se nepovedla polévka a je moc přesolená, zboží objednané v e-shopu nepůjde reklamovat, protože účet zmizel neznámo kde a soused zase špatně zaparkoval a jiné parkovací místo už před domem není, to, které zpoloviny zabral, je poslední. Vybavuje se mi úsloví o oslovi umořeném pověstným „stokrát nic“. Ale vždyť přece násobky nuly je nula!

Čím to, že oněm zbytečnostem, tomu „stokrát nic“, přkládáme takovou váhu, že nás dříve či později začne mořit? Ale ano, znám i to o kapce dopadající na kámen a její schopnosti vyhloubit v jakémkoliv kameni dříve či později důlek – stačí, když je kapání dostatečně vytrvalé. Jak je ovšem možné, že tady to násobení nulou nefunguje? Hledám cestu ven ze spleti otazníků a připadám si podobně jako ty malé počtářky – chtělo by to nějaký trumf vytažený z rukávu.

Že nula je vždycky nula a tím pádem má prostě nulovou, žádnou hodnotu? Ale ty kupy denních menších či větších průšvihů často nejsou jako nuly, i když bych si to tolik přála. Tak jak se naučit, aby se nulami staly? Nedůležitosti, co mi ovšem lehce mohou přitáhnout pozornost mnohem víc, než bych chtěla, než by bylo záhodno.

Nevím. Nejspíš neznám odpověď, ne všeplatnou, ne fungující v každém okamžiku. Ale pořád dokola mi hlavou běží to, co říkal Ježíš svým učedníkům, když se s nimi loučil: „Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou. To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ A tohle přece není nula. Ba právě naopak.