Co je důležité, je očím neviditelné?

Setkala jsem se dnes pracovně s jedním člověkem, jehož práci sleduju už léta. Obdivuji to, co dělá - má to švih, šmrnc, vtip, nápad, prostě super práce. Setkání s ním mě potěšilo - párkrát už jsme na sebe letmo narazili, ale až teď jsme si sedli u voňavého presa a povídali si. Byla jsem připravená poprosit ho o účast v jednom projektu, na kterém se podílím. Jde o věc otevřeně křesťanskou a já jsem přemýšlela, jak to naroubovat tak, aby se do ní "vešel" i tenhle člověka - právě proto, že to, co dělá, rozhodně stojí za pozornost. A tak jsem usedla naproti něj, napila se a řekla něco jako: "Tak ten projekt je takový a takový, má tuhle podobu. Je vyhrazen křesťanům a lidem, kteří jsou ochotní mluvit o Bohu," .... a o svém hledání Boha, chtěla jsem dodat. Ale to už jsem nestihla, protože ten člověk se rozzářil od ucha k uchu a se zářivým úsměvem mi skočil do řeči: "No to je skvělý, o tom chci určitě mluvit, já jsem taky křesťan." Zajásala jsem. Probrali jsme, co bylo třeba, domluvili jsme všechny podrobnosti, jeho účast je jistá - mám radost. Až ke konci hovoru mi došlo, že od počátku toho, co vím o něm a jeho práci, mám "podezření", že Boha zná, že v Něj věří. A ono jo. To jsou věci. 

Střih

Kamarádka mi včera vyprávěla o své sestřenici. Má velké zdravotní problémy, v současné době je po operaci doma z nemocnice, ale nemůže se starat o domácnost. Dvě děti celkem zvládá obstarat manžel, ale protože je přes den v práci, rozdělili si lidé ze sboru, kam chodí, "služby", a každý den jim dovezou obědy (děti jsou ještě malé), někdo přijde uklidit a tak. Paráda - takhle to má v církvi fungovat.
Manžel té paní zažil zvláštní věc v práci. Když žádal o volnou pracovní dobu a popisoval, co se doma stalo, překvapilo ho, kolik lidí přišlo s tím, že ho podpoří modlitbou či pomocí - jsou taky křesťané. To jsou věci. 

Chtělo se mi jáast, ale vlastně je mi z toho trošku do breku. Nebo spíš, všechno to má velký otazník. Liška řekla Malému princi, že co je důležité, je očím neviditelné. Ale - je to tak vždycky správně? Jak to, že nežijeme tak, že by náš život vzbuzoval otázky? A jak to, že neumíme na ty otázky odpovědět tak, aby bylo jasné, komu a proč věříme? 

Nemyslím, že by to mělo dopadnout tak, že kamkoliv přijdu, budu místo pozdravu vykřikovat "Ježíš tě miluje", "Ježíš tě miluje". Ale když okolí po letech neví, že jsem křesťanka? Když to o mně neví v práci ostatní křesťané a další spolupracovníci? Když se nepodporujeme modlitbou, nevíme o sobě? Když neznám lidi z farnosti, ze sboru jménem a nevím, co je trápí? Když.... 

Někdy mám pocit, že by, stejně jako kluby anonymních alkoholiků, mohly vznikat kluby anonymních křesťanů. A je mi to líto.
Chci být hrdá na to, že patřím Bohu a znám Ho.